Konečným cílem lidského snažení je štěstí. To nám však i přes vnější pokrok stále uniká. Tato esej ukazuje, jak se všechny jednostranné cíle mění v iluze. Světové jevy jsou přes člověka, skrze lidskou psychiku provázané do celku jako spojené nádoby. Udržitelný pokrok je možný pouze v rovnováze. Trvalý je jen pokrok hodnot. Jednostranná technická opatření bez mravní aspirace přinášejí progres vždy za cenu regresu v jiné oblasti. Jednostranné programy vrhají společnost do cyklů. Každý technologický pokrok či přírodní bohatství musí být vyvážené ctnostmi. Práce má hlubší smysl než jen živobytí integruje zdravou psychiku a je pramenem lidské důstojnosti. Technologická nezaměstnanost se nedá řešit blahobytnou společností. Lidstvo zbavené břemena materiální výroby díky robotizaci musí najít nový orientační bod v myšlenkovém světě, jenž mu bude dávat objektivní zpětnou vazbu. Jinak se rozrůstá pseudosvět a nové neduhy, které opět pohltí všechny benefity. Etiku je potřebné začlenit do ekonomiky jako reálnou produktivní sílu. Štěstí pramení z duševních procesů, jež nezávisejí na technické podobě světa.