Green Buddha & Yin Xiang – příprava

Příprava tohoto čaje je velice snadná a zvládne ji úplně každý. Nejdříve se nasype přiměřené množství čaje do jakéhokoliv sítka určeného pro sypaný čaj. Sítko s čajem se potom umístí do konvičky, nebo případně do hrníčku a zalije se vodou o teplotě přibližně 85 stupňů celsia. Čaj se pak nechá vylouhovat po dobu přibližně 2–3 minuty. 

Indické čaje

Indie je vedle Číny a Srí Lanky největší producent čaje na světě. Čajový průmysl zde zaměstnává na dva miliony lidí a celková roční produkce se pohybuje od osmi do devíti set tisíc tun. Čaje z Indie jsou z drtivé většiny černý čaj. Zelený čaj se ve větším množství vyrábí na severozápadě země a je určen hlavně pro afghánský a íránský trh. Kvalitnější zelené a částečně oxidované čaje se daří pěstovat v Darjeelingu. 

Dárdžilingské zelené čaje

Vzrůstající poptávka po zelených čajích vedla zdejší plantažníky k experimentům s jejich pěstování. Dosažené výsledky dokumentují, že tisíciletou tradici čínských pěstitelů nelze překonat skokem. Nicméně se najdou světlé výjimky.

V celosvětovém měřítku jsou Darjeelingské čaje svým charakterem zcela mimořádné. Částečně je to důsledek některých originálních technologických postupů. Chuť lepších sort je lahodnou symfonií nejrůznějších aromatických akcentů – květinových, medových, ovocných, kořeněných, oříškových a mnoha dalších, to vše jen mírně podbarvené hladkým a bezchybným, někdy slabším, jindy výraznějším tělem (tj. hlavní chuť). 

Rozdílné druhy a tradice pití zeleného čaje

V Číně se v dřívějších dobách při vaření čaje používaly čerstvě nasbírané lístky. V některých oblastech s nedostatkem jídla se čajové lístky smíchaly s rýží a daly vznik koláči, který se pak spolu s bylinkami, zeleninou a kousky masa použil na výrobu výživné polévky. Později se čerstvé lístky napařovaly a formovaly do malých stlačených koláčků nebo tablet, vysoušely a před přidáním do vroucí vody rozdrtily.

Za dynastie Tang v letech 618 až 903 n. l. bylo běžné pít nálev ochucený cibulí, zázvorem, mátou, kousky pomeranče nebo solí. Šlehání práškového čaje v horké vodě v 10.–12.století šířili buddhističtí kněží. Většina zelených čajů, které se dováží do Evropy, pochází z Číny a Japonska. Čínské čaje se suší a tvarují bezprostředně po sklizni, například klasický Chun mee nebo malé srolované kuličky oblíbeného čaje Gunpowder.

V Japonsku se lístky před tvarováním a sušením ošetřují parou. To jim dodává výraznější vůni, někdy až rybí chuť a více hořkosti, pokud jsou luhovány déle než 2–3 minuty. Mezi tradiční japonské zelené čaje patří hrubá a stonkovitá Bancha, tmavě zelené jehličky čaje Šejcha, pražená Hojicha a Genmaicha s typickým přídavkem pražené rýže. Drahé Gyokuro a také Matcha (práškový čaj na čajový obřad) jsou poněkud vzácnější. V Mongolsku se používají kostky zeleného čaje, které se před vařením rozdrtí na prášek a smíchají s mlékem a solí, v Maroku je zelený čaj základem pro tradiční mátový čaj s cukrem. Připravuje se ve vysokých zdobených konvicích, ze kterých se hotový z výšky nalévá do malých sklenic.

Zelený čaj – Bílý čaj – Černý čaj

Zelený čaj a bílý čaj se stejně jako černý čaj získává z čajovníku, avšak neprochází procesem fermentace (okysličování), takže při produkci nedochází k žádným chemickým změnám. Proto si čajové lístky zachovávají původní zelenou barvu. Co do chuti je zelený čaj více hořký než černý čaj díky většímu obsahu tříslovin.

Bílý čaj je však mnohem jemnější. Vitaminy a minerální látky zůstávají beze zbytku uchovány. Z historie byl zelený čaj prý náhodně objeven čínským císařem a léčitelem Šen Jungem v roce 2737 před naším letopočtem. Několik lístků mu spadlo do nádoby s vroucí vodou, kterou pil z hygienických dovodů pouze převařenou, když odpočíval pod divokým čajovníkem. První čaj dovezený do Evropy (kolem roku 1610 Holanďany z Číny) byl právě zelený čaj.

Objevení řízené oxidace a sušení čajových lístků do podoby černého čaje následovalo potřebu zajistit delší trvanlivost potřebnou pro přepravu do Tibetu, muslimských zemí a později i do Evropy s rozmachem čajového obchodu.