Formosa Pi Lo Chun patří k nejslavnějším taiwanským zeleným čajům. Název Pi Lo Chun neboli smaragdové spirálky jara získal čajovník díky tvaru bíle ochmýřených listů stočených do spirály, které svým vzhledem mohou připomínat také šnečí ulitu. Čajovník je pěstován mezi slivoněmi, broskvoněmi, nebo meruňkami, což se odráží na jeho ovocné chuti a příjemném aroma.

Kde se Pi Lo Chun pěstuje?
Pro Pi Lo Chun jsou ideální klimatické podmínky oblasti Taiwanu a jihovýchodního pobřeží Číny. Vysoká vlhkost vzduchu keřům velmi prospívá a dobře se daří také ovocným stromům, mezi kterými je čajovník pěstován a díky kterým Pi Lo Chun vyniká svojí ovocnou chutí a aroma, neboť dokáže velmi dobře pohlcovat okolní vůně. Protože jsou jeho lístky otrhány a ještě tentýž den zpracovány, můžete si být jisti tím, že se jedná o opravdu výběrový čaj.

Jak si Pi Lo Chun připravit? 
Pokud si chcete připravit 250 ml nálevu, použijte asi 2 čajové lžičky drobných tipsů. Jestli máte raději silnější čaje, nebojte se přidat lžičky tři. Čajové lístky zalijte vodou o teplotě mezi 75 a 85 °C a nechte 2 až 4 minuty louhovat. I přesto, že čajovník neobsahuje příliš mnoho kofeinu, nedoporučuje se jeho pití pár hodin před spaním, jinak by mohlo dojít k narušení kvality spánku.

Jakou chuť od Pi Lo Chun očekávat?
Nasládlou ovocnou chuť a květinové aroma nálevu ještě více podpoříte, pokud do něj přidáte lžičku medu, který čaj zjemní a podtrhne tóny ovoce, mezi kterým se pěstuje.

Zajímavosti o Pi Lo Chun

• Protože je čajovník schopen vemi dobře pohlcovat vůně z okolí, nesmí lidé sklízející čajové lístky kouřit, ani používat parfémy.
• Sběr čajovníku může probíhat pouze jeden den v roce, kdy jsou jeho tipsy nejkvalitnější.

Rozdílné druhy a tradice pití zeleného čaje

V Číně se v dřívějších dobách při vaření čaje používaly čerstvě nasbírané lístky. V některých oblastech s nedostatkem jídla se čajové lístky smíchaly s rýží a daly vznik koláči, který se pak spolu s bylinkami, zeleninou a kousky masa použil na výrobu výživné polévky. Později se čerstvé lístky napařovaly a formovaly do malých stlačených koláčků nebo tablet, vysoušely a před přidáním do vroucí vody rozdrtily.

Za dynastie Tang v letech 618 až 903 n. l. bylo běžné pít nálev ochucený cibulí, zázvorem, mátou, kousky pomeranče nebo solí. Šlehání práškového čaje v horké vodě v 10.–12.století šířili buddhističtí kněží. Většina zelených čajů, které se dováží do Evropy, pochází z Číny a Japonska. Čínské čaje se suší a tvarují bezprostředně po sklizni, například klasický Chun mee nebo malé srolované kuličky oblíbeného čaje Gunpowder.

V Japonsku se lístky před tvarováním a sušením ošetřují parou. To jim dodává výraznější vůni, někdy až rybí chuť a více hořkosti, pokud jsou luhovány déle než 2–3 minuty. Mezi tradiční japonské zelené čaje patří hrubá a stonkovitá Bancha, tmavě zelené jehličky čaje Šejcha, pražená Hojicha a Genmaicha s typickým přídavkem pražené rýže. Drahé Gyokuro a také Matcha (práškový čaj na čajový obřad) jsou poněkud vzácnější. V Mongolsku se používají kostky zeleného čaje, které se před vařením rozdrtí na prášek a smíchají s mlékem a solí, v Maroku je zelený čaj základem pro tradiční mátový čaj s cukrem. Připravuje se ve vysokých zdobených konvicích, ze kterých se hotový z výšky nalévá do malých sklenic.

Zelený čaj – Bílý čaj – Černý čaj

Zelený čaj a bílý čaj se stejně jako černý čaj získává z čajovníku, avšak neprochází procesem fermentace (okysličování), takže při produkci nedochází k žádným chemickým změnám. Proto si čajové lístky zachovávají původní zelenou barvu. Co do chuti je zelený čaj více hořký než černý čaj díky většímu obsahu tříslovin.

Bílý čaj je však mnohem jemnější. Vitaminy a minerální látky zůstávají beze zbytku uchovány. Z historie byl zelený čaj prý náhodně objeven čínským císařem a léčitelem Šen Jungem v roce 2737 před naším letopočtem. Několik lístků mu spadlo do nádoby s vroucí vodou, kterou pil z hygienických dovodů pouze převařenou, když odpočíval pod divokým čajovníkem. První čaj dovezený do Evropy (kolem roku 1610 Holanďany z Číny) byl právě zelený čaj.

Objevení řízené oxidace a sušení čajových lístků do podoby černého čaje následovalo potřebu zajistit delší trvanlivost potřebnou pro přepravu do Tibetu, muslimských zemí a později i do Evropy s rozmachem čajového obchodu.