Poezie

Lidský faktor zatlouká hřebíček

Možná že jediným lidským pojítkem s přírodou a transcendencí je naše neschopnost dostát vlastním požadavkům lidství.

Zítra se stane všechno. Všechna vysvědčení budou zbytečná, vlak zmizí, jako by nikdy nebyl, pod zemí stejný prales jako nad zemí. Štíhlé zvíře vyplení hnízda, báseň prosvětluje, smrtka se dře.

Pokusili jsme se ochočit si vesmír poetickými pohádkovými názvy plnými nekomplikovaných kontrastů: žhavý Červený obr, ledový Bílý trpaslík. Konceptuální cyklus Terezy Bínové přináší bezprostřednost, hravost a hloubku básnické výpovědi.

Irena Šťastná v sedmé sbírce rozšiřuje své časové a prostorové perspektivy při načítání lidského života. Ale je to drásavá snaha. Znovu se totiž ukazuje, že jeho běh se v neměnném a neústupném rytmu opakuje.

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí.

Jsme zamčeni v sobě, jsme jiní, jen sníh a déšť a krupobití bude zasypávat náš příběh, málo básnický" Výbor z básní předčasně a tragicky zemřelého básníka Jiřího Ortena. Jeho křehká poezie v sobě spojuje především protikladné motivy dětství a smrti.

Básně, recepty a hříčky legendárního bohéma, herce, režiséra, dramatika a básníka

Dramatické básně o všednostech. Výklad světa jako přehlídka zuřivých pozorování, jež konají lidé, věci i zvířata.

Patnáctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie Víta Slívy koncentruje kvality mélického básnictví tak, jak je bard z Boudy svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citliv

Básně Daniela Soukupa jako by patřily jiným časům: jejich tvar má v sobě klasicistní sošnost. Cosi znepokojivého se tu ale rýsuje, už to stoupá, už se to sype, už to praská, už se to rozuteklo.