V celém díle Josefa Škvoreckého, plném komických zápletek lidské marnosti, zaznívá bolestný tón ztracené generace, která předčasně dospěla za války, toužila po světě bez ideologie, bez reglementace, bez násilí a nesla vzpomínku na středostavovský komfort první republiky. Čekal ji však primitivismus politruků, pronásledování za buržoazní původ, chudoba a proletářská kultura. Škvoreckého krutě realistické prózy mají lyrický tón, jenž dosahuje nejvyšší intenzity právě v těchto dvou legendách – snech. Krásná Rebekka, která jediná z rodiny přežila koncentrační tábor, naslouchá v sedmi epizodách tragickému příběhu zmaru, smutnému svědectví o lidské zbabělosti, strachu a zradě, jež zničily nejenom její rodinu. Nadpozemsky půvabná slovenská Maďarka Emöke obětuje budoucnost, aby zachránila režimem postižené rodiče před bídou. Východisko z krutostí života nalézá v náboženském zanícení, jež její světácký posluchač nedokáže pochopit. A na to, aby její vyprávění možná předznamenalo milostnou předehru, jde okolní svět příliš zkratkou a pošpinění na sebe nenechá dlouho čekat. Rebekka a Emöke, dva žalozpěvy nad nadějemi mládí a smutným světem přetvářky a lži, nad věčnou milostnou hrou drobných klamů a úskoků – a především nad věčnou touhou po ztraceném ráji.