Utopie Davida Klimeše představuje očima mladého člověka alternativní pohled na historii první poloviny 21. století z budoucnosti prostřednictvím porovnání příběhu jeho otce a oficiální verze.

Vítek nemá úplně dobré vztahy se svým otcem.

Juanovi se podařilo osamostatnit se, zpřetrhat rodinná pouta a vymanit se ze života na španělském venkově. Života, v němž se „nic zásadního neděje“. Realizuje svůj sen jít za lepším a vydává se do skotského Edinburghu.

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického“ státu.

Prozaik Vladimír Raffel (1898–1967) nepatří mezi spisovatele, jejichž jméno se v literární historii skloňuje příliš často.

Prózy 677 (1977) a Afghánistán (1980) spojuje obdobná literární strategie: reflexe bezprostřední současnosti, doby, kdy tyto texty vznikly, se zde mísí s utopickými či distopickými vizemi fiktivní apokalyptické budoucnosti a s evokacemi časů civiliza

Dvoudílná próza Bezejmenná (1986) je podobně jako Sklepní práce (1973) a Leden na vsi (1977) textovou koláží, v níž převažují pasáže deníkového záznamu, konkrétní osobní zpovědi, záznamy o životě přátel z undergroundu a disentu, polemiky, případně po

Próza Gottschalk (1988), která tvoří spolu s připojenými prózami Kratés a Jao Li volnou historicko-alegorickou trilogii, byla posledním beletristickým textem, který Bondy vydal samizdatově, zatímco „román v dopisech“ s prvky „road novel“ Hatto byl ji

Bondyho radostná utopie, resp. antiutopie, vzniknuvší v letech nejchmurnější normalizace a kdysi považovaná za „svaté písmo“ českého undergroundu, je nejen oslavou „alternativního způsobu života“ lidí žijících vědomě a záměrně na pokraji tzv.

Dvojice Bondyho původně samostatných prací, které však byly napsány v časové následnosti, v letech 1982 a 1983, vyšly samostatně několikrát v samizdatu a obě pak ještě v 80. letech i tiskem na stránkách Tigridova exilového časopisu Svědectví.

Próza Severin (1995) patří vzhledem ke své mozaikovité kompozici ke čtenářsky nejnáročnějším Bondyho prozaických textům.

Sklepní práce (1973) je úplně první z řady Bondyho próz ze 70. a 80. let a společně s Lednem na vsi (1977) a s Bezejmennou (1986) tvoří soubor Bondyho autokonfesních textů.

Holokaust patří mezi významná témata české poválečné prózy. Předkládaný výbor se nesnaží tento obraz narušit, ale obohatit o hlasy, jež zůstávaly skryté na stránkách literárních časopisů.