Česká klasická literatura

Odvrácená strana Rudého práva

Ušmudlaný, rozpadající se svět dělnických kolonií, hospod a sběrných surovin osmdesátých let minulého století a živoucí svět bizarních postaviček, které jej obývají.

Ing., Mgr. Františka Böhmová se narodila r. 1965 v Karlových Varech. Dětství prožila na Domažlicku, nyní žije s rodinou v Ostravě. Vystudovala ekonomickou fakultu VŠB v Ostravě a později teologickou fakultu UP v Olomouci.

V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv.

Vilu na břehu řečovické řeky navštěvuje neznámý host. Přichází starou studnou a nepatří do suchozemského světa. Také Hanu Strnadovou přitahuje spíše svět pod hladinou než mezilidské vztahy ve městě.

V příběhu malého Vítka Kříže a jeho bratra Jáchyma se ocitáme na Běstvinách, na místě jako stvořeném pro prastarou legendu, ve které se na konci zámecké zahrady hýbe obrovský kompost.

Prózy 677 (1977) a Afghánistán (1980) spojuje obdobná literární strategie: reflexe bezprostřední současnosti, doby, kdy tyto texty vznikly, se zde mísí s utopickými či distopickými vizemi fiktivní apokalyptické budoucnosti a s evokacemi časů civiliza

Dvoudílná próza Bezejmenná (1986) je podobně jako Sklepní práce (1973) a Leden na vsi (1977) textovou koláží, v níž převažují pasáže deníkového záznamu, konkrétní osobní zpovědi, záznamy o životě přátel z undergroundu a disentu, polemiky, případně po

Próza Gottschalk (1988), která tvoří spolu s připojenými prózami Kratés a Jao Li volnou historicko-alegorickou trilogii, byla posledním beletristickým textem, který Bondy vydal samizdatově, zatímco „román v dopisech“ s prvky „road novel“ Hatto byl ji

Bondyho radostná utopie, resp. antiutopie, vzniknuvší v letech nejchmurnější normalizace a kdysi považovaná za „svaté písmo“ českého undergroundu, je nejen oslavou „alternativního způsobu života“ lidí žijících vědomě a záměrně na pokraji tzv.

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického“ státu.

Próza Severin (1995) patří vzhledem ke své mozaikovité kompozici ke čtenářsky nejnáročnějším Bondyho prozaických textům.

Sklepní práce (1973) je úplně první z řady Bondyho próz ze 70. a 80. let a společně s Lednem na vsi (1977) a s Bezejmennou (1986) tvoří soubor Bondyho autokonfesních textů.