Štilerův lyrický hlas se motá na pomezí dobra a zla, vysokého a nízkého, pekla a ráje, nebe a země.

Mladé tělo ve starém světě? Duše v těle? Nebo zase naopak. Ostatky vnitřní emigrace, údělu lidského. Jen úhly pohledu, které je nutno přejít. Rozumem? Vírou. Věřím, abych porozuměl. Všichni ti Zahradníčkové a Holanové… věděli to.

Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou.

Poezie může by´t kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivy´, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá.

Nepojmenovávat, tedy neodloučit se. Zůstat v nenazvánu. Kde nelze jistě odlišit začátek od konce, záchranu od zločinu, jednu od druhé, tělo od těla. Králová totiž ví, že to, co nás všechny spojuje, je tělesnost. Nekontrolovatelná, tekutá hmota.

Rozkročení mezi Jizerkami, Prahou a Blízky´m vy´chodem. Zvenku tak rozdílné, uvnitř tak podobné. Na oběd znojemská a kolínka. Noc prosedět s pepsi v ruce na obrubníku a myslet takbir. Domov je místo? Lidé? Historie? Víra?

Ani dystopie, ani virtualita, ani fantazie. Protože neexistuje odstup. Nic není dáno předem. Každy´m krokem vznikáme a zanikáme spolu se Zemí. Člověk, zvíře, houboviště, shluk věcí, myšlenek, ostrovů a… jsme všichni jedno tělo.